Songbook

My čekali jaro, a zatím přišel mráz, tak strašlivou zimu nezažil nikdo z nás, z těžkých černých mraků se stále sypal sníh a vánice sílí v poryvech ledových.

Z chýší dřevo mizí a mouky ubývá, do sýpek se raději už nikdo nedívá, zvěř z okolních lesů nám stála u dveří a hladoví ptáci přilétli za zvěří, a stále blíž.

Jednoho dne večer, to už jsem skoro spal, když vystrašenej soused na okno zaklepal: „Můj synek doma leží, v horečkách vyvádí, já do města bych zajel, doktor snad poradí.”

Půjčil jsem mu koně, a když sedlo zapínal, dříve, než se rozjel, jsem ho ještě varoval: „Nejezdi naší zkratkou, je tam příkrej sráz a v týhletý bouři tam snadno zlámeš vaz, tak neriskuj!"

Na to strašný ráno dnes nerad vzpomínám, na tu strašnou chvíli, když kůň se vrátil sám, trvalo to dlouho, než se vítr utišil, na sněhové pláně si každý pospíšil.

Jeli jsme tou zkratkou až k místu, které znám, kterým bych v té bouři nejel ani sám, a pak ho někdo spatřil, jak tam leží pod srázem, krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem, já klobouk sňal.

Někdy ten, kdo spěchá, se domů nevrací...

Posvátný je mi každý ráno, když ze sna budí šumící les a když se zvedám s písničkou známou a přezky chřestí o skalnatou mez.

Tulácký ráno na kemp se snáší, za chvíli půjdem toulat se dál, a vodou z říčky oheň se zháší, tak zase půjdem toulat se dál.

Posvátný je můj každý večer, když oči k ohni vždy vrací se zpět tam mnohý z pánů měl by se kouknout a hned by věděl, jakej chcem svět.

Tulácký ráno na kemp se snáší, za chvíli půjdem toulat se dál, a vodou z říčky oheň se zháší, tak zase půjdem toulat se dál.

Posvátný je mi každý slovo, když lesní moudrost a přírodu zná, bobříků sílu a odvahu touhy, kolik v tom pravdy, však kdo nám ji dá?

Tulácký ráno na kemp se snáší, za chvíli půjdem toulat se dál, a vodou z říčky oheň se zháší, tak zase půjdem toulat se dál.

Ten, kdo nezná hukot vody lopatkama vířený, jako já, jó jako já, kdo Hudsonský slapy nezná sírou pekla sířený, ať se na Hudsonský šífy najmout dá, jo-ho-ho.

Ten, kdo nepřekládal uhlí, šíf když na mělčinu vjel, málo zná, málo zná, ten, kdo neměl tělo ztuhlý, až se nočním chladem chvěl, ať se na Hudsonský šífy najmout dá, jo-ho-ho.

Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem, jo-ho-ho, jo-ho-ho.

Ten, kdo nezná noční zpěvy zarostenejch lodníků, jako já, jó jako já, ten, kdo cejtí se bejt chlapem, umí dělat rotyku, ať se na Hudsonský šífy najmout dá, jo-ho-ho.

Ten, kdo má na bradě mlíko, kdo se rumem neopil, málo zná, jó málo zná, kdo necejtil hrůzu z vody, kde se málem utopil, ať se na Hudsonský šífy najmout dá, jo-ho-ho.

Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem, jo-ho-ho, jo-ho-ho.

Kdo má roztrhaný boty, kdo má pořád jenom hlad, jako já, jó jako já, kdo chce celý noci čuchat pekelnýho vohně smrad, ať se na Hudsonský šífy najmout dá, jo-ho-ho.

Kdo chce zhebnout třeba zejtra, komu je to všechno fuk, kdo je sám, jó jako já, kdo má srdce v správným místě, kdo je prostě príma kluk, ať se na Hudsonský šífy najmout dá, jo-ho-ho.

Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem, jo-ho-ho, jo-ho-ho.

Někdo z vás, kdo chutnal dálku jeden, z těch, co rozuměj, ať vám poví, proč mi říkaj, proč mi říkaj Toulavej. Kdo mě zná a v sále sedí, kdo si myslí, je mu hej, tomu zpívá pro všední den, tomu zpívá Toulavej.

Sobotní ráno mě neuvidí u cesty s klukama stát, na půdě celta se prachem stydí a starý songy jsem zapomněl hrát, zapomněl hrát.

Někdy v noci je mi smutno, často bývám doma zlej. Malá daň za vaše "umí", kterou splácí Toulavej. Každej měsíc jiná štace, čekáš, kam tě uložej, je to fajn, vždyť přece zpívá, třeba smutně Toulavej.

Sobotní ráno mě neuvidí u cesty s klukama stát, na půdě celta se prachem stydí a starý songy jsem zapomněl hrát, zapomněl hrát.

Vím, že jednou někdo přijde, tiše pískne, no tak jdem, známí kluci ruku stisknou, řeknou vítej, Toulavej. Budou hvězdy, jako tenkrát, až tě v očích zabolej, celou noc jim bude zpívat jeden blázen Toulavej.

Sobotní ráno mi poletí vstříc, budeme u cesty stát, vypráším celtu a můžu vám říct, že na starý songy si vzpomenu rád, vzpomenu rád.

Můj děda bejval blázen, texaskej ahasver, a na půdě nám po něm zůstal ošoupanej kvér. Ten kvér obdivovali všichni kámoši z okolí a máma mi říkala: „Nehraj si s tou pistolí!“

Jenže i já byl blázen, tak zralej pro malér, a ze zdi jsem sundával tenhleten dědečkův kvér. Pak s kapsou vyboulenou chtěl jsem bejt chlap all right, a s holkou vykutálenou hrál jsem si na Bonnie and Clyde.

Ale udělat banku, to není žádnej žert, sotva jsem do ní vlítnul, hned zas vylít’ jsem jak čert. Místo jako kočka já utíkám jak slon, takže za chvíli mě veze policejní anton.

Teď vokno mřížovaný mně říká, že je šlus, proto tu ve věznici zpívám tohle Folsom Blues. Pravdu měla máma, radila: „Nechoď s tou holkou!“ a taky mně říkala: „Nehraj si s tou pistolkou!“

Když první tání cesty sněhu zkříží a nad ledem se voda objeví, voňavá zem se sněhem tiše plíží, tak nějak líp si balím, proč, bůhví.

Přišel čas slunce, zrození a tratí, na kterejch potkáš kluky ze všech stran, Hubenej Joe, Čára, Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro, vítej k nám. Hubenej Joe, Čára, Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro, vítej k nám.

Kdo ví, jak voní země, když se budí, pocit má vždy, jak zrodil by se sám, jaro je lék na řeči, co nás nudí, na lidi, co chtěj' zkazit život nám.

Přišel čas slunce, zrození a tratí, na kterejch potkáš kluky ze všech stran, Hubenej Joe, Čára, Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro, vítej k nám. Hubenej Joe, Čára, Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro, vítej k nám.

Zmrznout by měla, kéž by se to stalo, srdce těch pánů, co je jim vše fuk, pak bych měl naději, že i příští jaro bude má země zdravá jako buk.

Přišel čas slunce, zrození a tratí, na kterejch potkáš kluky ze všech stran, Hubenej Joe, Čára, Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro, vítej k nám. Hubenej Joe, Čára, Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro, vítej k nám.

Oživne kemp, jaro, vítej k nám...

Dneska už mně fóry ňák nejdou přes pysky, stojím s dlouhou kravatou na bedně vod whisky, stojím s dlouhým vobojkem jak stájovej pinč, tu kravatu, co nosím, mi navlík' soudce Lynč.

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká, jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká do nebeskýho baru, já sucho v krku mám, tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.

Mít tak všechny bedny od whisky vypitý, postavil bych malej dům na louce ukrytý, postavil bych malej dům a z vokna koukal ven a chlastal bych tam s Billem a chlastal by tam Ben.

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká, jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká do nebeskýho baru, já sucho v krku mám, tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.

Kdyby jsi se, hochu, jen porád nechtěl rvát, nemusel jsi dneska na týhle bedně stát, moh' jsi někde v suchu tu svoji whisku pít, nemusel jsi dneska na krku laso mít.

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká, jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká do nebeskýho baru, já sucho v krku mám, tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.

Až kopneš do tý bedny, jak se to dělává, do krku mi zvostane jen dírka mrňavá, jenom dírka mrňavá a k smrti jenom krok, má to smutnej konec a whisky ani lok.

Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká, jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká do nebeskýho baru, já sucho v krku mám, tak kopni do tý bedny..

Když Sever válčí s Jihem a zem jde do války a v polích místo bavlny teď rostou bodláky, ve stínu u silnice vidíš z Jihu vojáky, jak válejí se v trávě a louskaj buráky.

Hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky, hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky.

Plukovník je v sedle, volá: "Yankeeové jdou!", a mužstvo v trávě leží, prej dál už nemohou, plukovník se otočí a koukne do dálky, vidí svou slavnou armádu, jak louská buráky.

Hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky, hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky.

Až tahle válka skončí a my zas budem žít, svý milenky a ženy pak půjdem políbit, pak zeptaj se tě: "Hrdino, cos’ dělal za války?" "Já flákal jsem se s kvérem a louskal buráky."

Hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky, hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky.

Hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky, hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky.

Někde v dálce cesty končí, každá prý však cíl svůj skrývá, někde v dálce každá má svůj cíl, ať je pár mil dlouhá, a nebo tisíc mil.

Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam, kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál, cesto má.

Chodím dlouho po všech cestách, všechny znám je, jen ta má mi zbývá, je jak dívky, co jsem měl tak rád, plná žáru bývá, hned zas samý chlad.

Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam, kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál, cesto má.

Pak na patník poslední napíšu křídou jméno své, a pod něj, že jsem žil hrozně rád, písně své, co mi v kapsách zbydou, dám si bandou cvrčků hrát a půjdu spát, půjdu spát.

Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam, kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál, cesto má.

Jedu takhle tábořit Škodou 100 na Oravu, spěchám proto, riskuji, projíždím přes Moravu. Řádí tam to strašidlo, vystupuje z bažin, žere hlavně Pražáky, jmenuje se Jožin.

Jožin z bažin močálem se plíží, Jožin z bažin k vesnici se blíží, Jožin z bažin už si zuby brousí, Jožin z bažin kouše, saje, rdousí. Na Jožina z bažin, koho by to napadlo, platí jen a pouze práškovací letadlo.

Projížděl jsem dědinou cestou na Vizovice, přivítal mě předseda, řek' mi u slivovice: „Živého či mrtvého Jožina kdo přivede, tomu já dám za ženu dceru a půl Jé-Zé-Dé!“

Jožin z bažin močálem se plíží, Jožin z bažin k vesnici se blíží, Jožin z bažin už si zuby brousí, Jožin z bažin kouše, saje, rdousí. Na Jožina z bažin, koho by to napadlo, platí jen a pouze práškovací letadlo.

Říkám: „Dej mi, předsedo, letadlo a prášek, Jožina ti přivedu, nevidím v tom háček.“ Předseda mi vyhověl, ráno jsem se vznesl, na Jožina z letadla prášek pěkně klesl.

Jožin z bažin už je celý bílý, Jožin z bažin z močálu ven pílí, Jožin z bažin dostal se na kámen, Jožin z bažin – tady je s ním amen! Jožina jsem dohnal, už ho držím, johoho, dobré každé lóve, prodám já ho do ZOO.

Tom dostal jednou nápad, když přestal v boudě chrápat, že má se něco stát. A že byl kluk jako jedle, tak rozhodnul se hnedle a odjel na Západ. Z domova si sebral sílu, krumpáč, bibli, dynamit a pilu. Mimo to prut a červy, do torny dal konzervy a jel zlato vyhledat.

Ty jsi to moje zlato, které mám tak rád, jen ty mi stojíš za to, život pro tě dát. Bez tebe zlato nic není, jen ty jsi to moje haťa, paťa potěšení. Zkrátka a dobře, ty jsi to moje zlato, zlato kočičí.

Říkal, že je zlatokop, o zlato ani nezakop, neznal, jak vypadá. A jak tak dlouho kopal, tak dostal nato dopal přešla ho nálada. Sebral si svojí kytaru, dal si nalejt whisky, brandy v baru. A za poslední nuget, tam holce koupil pugét a přitom jí zazpíval.

Ty jsi to moje zlato, které mám tak rád, jen ty mi stojíš za to, život pro tě dát. Bez tebe zlato nic není, jen ty jsi to moje haťa, paťa potěšení. Zkrátka a dobře, ty jsi to moje zlato, zlato kočičí.

Šinu si to starým Coloradem, když tu slyším výkřik vzdálený, jel jsem podle hlasu a k mému úžasu, ležel tam muž k zemi skolený.

Ruty-šuty, Arizona, Texas, ruty-šuty, Arizona má, jel jsem podle hlasu a k mému úžasu, ležel tam muž k zemi skolený.

Skloním se nad jeho obličejem, poznal jsem v něm svého dvojníka. Jeho tělo bylo probodáno nožem, teplá krev mu z rány vytéká.

Ruty-šuty, Arizona, Texas, ruty-šuty, Arizona má, jeho tělo bylo probodáno nožem, teplá krev mu z rány vytéká.

Pravil ke mně hlasem zmírajícím: „Příteli můj, parde jediný, byla to jen léčka, já to nevěděl, jako starej vůl jsem naletěl.“

Ruty-šuty, Arizona, Texas, ruty-šuty, Arizona má, byla to jen léčka, já to nevěděl, jako starej vůl jsem naletěl.